Záblesk
Jean Arthur Rimbaud

    Lidská práce! Exploze, která čas od času osvětluje mou propast.
    „Nic není marnost; za vědou a kupředu!" volá moderní Kazatel, to znamená Každý. A přece mrtvoly zlých a lenivých dopadají na srdce ostatních. Ach! Rychle, pospěšte si trochu; tam dole, na druhé straně noci, ty budoucí odměny, věčné. Mineme je?
    Co já s tím? Práci znám; a věda je příliš pomalá. Že modlitba cválá a světlo hřmí. Já to dobře vidím. Je to příliš prosté a je příliš horko; beze mne se obejdou. Mám svou povinnost, budu na ni hrdý jako mnozí a ponechám ji stranou.
    Můj život je opotřebován. No tak! Předstírejme, lenošme, smilování! A budeme žít a budeme se bavit, snít o obludných láskách a fantastických vesmírech, stýskat si a přít se o podoby světa, kejklíř, žebrák, umělec, darebák - kněz! Na nemocničním lůžku se mi vybavil mocný závan kadidla; strážce posvátných vůní, zpovědník, mučedník...
    V tom spatřuji svou špinavou výchovu z dětství. No a co!... Ještě dvacet let, jestliže druzí mají před sebou ještě dvacet let.
    Ne! Ne! Nyní se bouřím proti smrti! Práce se zdá příliš lehká pro mou hrdost; moje zrada světa by byla příliš krátkým trápením. V poslední chvíli bych zaútočil vpravo vlevo...
    A pak - ach! - ubohá dušičko, věčnost by pro nás nebyla ztracena!


Dark

 

  •