Zlá krev
Jean Arthur Rimbaud

    Mám po galských předcích modrobílé oko, úzkou lebku a neobratnost v boji. Zjišťuji, že moje oblečení je stejně barbarské jako jejich. Ale nemastím si vlasy máslem.
    Galové byli ve své době ti nejneschopnější stahovači dobytka a paliči trav. Od nich jsem zdědil modloslužebnictví a lásku k znesvěcování; - všechny neřesti, vztek, smilnost - smilnost je báječná; - a zvláště lež a lenost.
    Mám hrůzu ze všech řemesel. Mistři a dělníci, všechno samí křupani, holota. Ruka s perem se vyrovná ruce s pluhem. - Žijeme ve století rukou! - Nikdy nebudu zručný. A pak, zdomácnělost zavádí příliš daleko. Počestnost žebroty mne skličuje. Zločinci jsou stejně odporní jako kleštěnci: já jsem nedotčený a je mi to lhostejné.
    Ale kdo za to může, že mám tak zlolajný jazyk, že vedl a udržoval až podnes mou lenost? K životu samému jsem svoje tělo nepoužíval, byl jsem lenivější než ropucha, a přesto jsem žil všude. V Evropě není jediné rodiny, kterou bych neznal. - Mám na mysli rodiny jako ta moje, které vděčí za vše Prohlášení lidských práv. - Já znám každého synka z lepší rodiny!

    Kdybych měl předchůdce v kterékoli době francouzských dějin!
    Ale ne, nic.
    Je mi úplně jasné, že jsem byl vždy podřadné plémě. Nedokážu pochopit vzpouru. Moje plémě nikdy nepovstane, jenom tehdy, aby pustošilo: je jako vlci, když se vrhají na zvěř, kterou nezabili.
    Vybavuji si dějiny Francie, nejstarší dcery Církve. Byl bych vykonal jako venkovan cestu do Svaté země; mám v hlavě cesty po švábských rovinách, pohledy na Byzanc, jeruzalémské zdi; mariánský kult, pohnutí nad Ukřižovaným se ve mně probouzí mezi tisíci světskými báchorkami. - Sedím jako malomocný na rozbitých hrncích v kopřivách na úpatí zdi, kterou spaluje slunce. - Později bych jako žoldák přespával po nocích v Německu.
    Je to tu zas: tančím sabat na červené mýtině se stařenami a dětmi.

    Má paměť nesahá dál než k této zemi a ke křesťanství. Pořád bych se viděl jenom v té minulosti. Ale byl jsem vždycky sám; bez rodiny; a vlastně, jakým jazykem jsem hovořil? Nedovedu si představit sám sebe na Kristových poradách; ani na poradách Mocných - představitelů Kristových.
    Čím jsem byl v minulém století: našel jsem se až dnes. Už žádní tuláci, žádné neurčité války. Podřadné plémě pohltilo všechno - lid, jak se říká, rozum; národ a vědu.
    Ach věda! Všechno převzali. Na tělo i na duši - útěcha na cestu - máme lékařství a filozofii - ženské lektvary a upravené lidové písně. A zábavy knížat i zapovězené hry! Zeměpis, kosmografii, mechaniku, chemii!
    Věda, nová šlechta! Pokrok. Svět je na pochodu! Proč by se netočil?
    To je vidina čísel. Směřujeme k Duchu. Je to zcela jisté, je to proroctví, co říkám. Chápu, a jelikož se neumím vyjádřit bez pohanských slov, chtěl bych mlčet.

    Pohanská krev se vrací! Duch se blíží, proč mi Kristus nepomůže, proč neposkytne mé duši ušlechtilost a svobodu. Evangelium bohužel pominulo! Evangelium! Evangelium. Čekám Boha dychtivě. Jsem podřadné plemeno na věky.
    Jsem zde na bretaňském pobřeží. Ať se města rozzáří do večera. Pro mne den skončil; opouštím Evropu. Mořský vzduch mi sežehne plíce; ztracená podnebí mne vylouhují. Plavat, šlapat po trávě, lovit, hlavně kouřit; polykat nápoje silné jako vroucí kov - jak to dělávali naši drazí předkové kolem ohňů.
    Vrátím se s železnými údy, temnou kůží, okem zuřivým: podle mé masky budou soudit, že jsem silné plémě. Budu mít zlato: budu zahálčivý a surový. Ženy pečují o takové zběsilé chromce po návratu z teplých krajů. Zapletu se do politických afér. Zachráním se.
    Nyní jsem prokletý, mám hrůzu z vlasti. Nejlepší je pěkně opilý spánek na písčině.

    Nikam se nejede. - Vydejme se znovu po cestách zdejších, jsem obtěžkán neřestí, která mi zapustila kořeny utrpení do boku od chvíle, kdy jsem začal brát rozum - dere se k nebi, bije mne, sráží mne, smýká mnou.
    Poslední nevinnost a poslední nesmělost. Jak bylo řečeno. Nevynášet na světlo svá znechucení a své zrady.
    Jde se! Pochod, náklad, poušť, nuda a zlost.
    Do čí služby se svěřit? Kterému zvířeti se poklonit? Na jaký svatý obraz udeřit? - Jaká srdce zlomit? Jakou lež bránit? - V jaké krvi se brodit?
    Raději se chránit před spravedlností. - Život je těžký, pouhá otupělost - pozvednout vysušenou dlaní víko rakve, posadit se, udusit se. Takže žádné stáří, žádná nebezpečí: hrůza není francouzská.
    - Jsem tak sám, že obětuji jakémukoli svatému obrazu své hledání dokonalosti.
    - Ó mé odříkání, moje podivuhodná láska k bližnímu! A přece tady dole!
    De profundis Domine, jsem to ale hlupák!

    Když jsem byl ještě dítě, obdivoval jsem se zavilému zločinci, za kterým vždy znovu zapadala vrata žaláře; navštěvoval jsem hostince a byty, které mohl poctít svou návštěvou; pozoroval jsem jeho zrakem modré nebe a rozkvetlou polní práci; pátral jsem po jeho osudu v městech. Měl víc síly než světec, víc zdravého rozumu než cestovatel - a sebe, sebe sama za svědka své slávy a svého rozumu.
    Jeden hlas mi svíral na cestách za zimních nocí, bez přístřeší, bez oblečení, bez chleba, moje zkřehlé srdce: "Slabost nebo síla: jsi to ty, síla. Nevíš ani, kam jdeš, ani proč jdeš, vejdi kamkoli, odpověz na všechno. Nezabijí tě víc, než kdybys byl mrtvola." Ráno jsem měl pohled tak nepřítomný a chování tak umrlé, že ti, které jsem potkal, mne možná neviděli.
    Ve městech mi bláto připadlo náhle rudočerné jako zrcadlo, když lampa obchází sousedním pokojem, jako poklad v lese! Hodně štěstí, zvolal jsem, a spatřil jsem moře plamenů a kouře na nebi; a nalevo napravo veškeré bohatství, planoucí jako miliarda hromů.
    Orgie a náklonnost žen mi však byly upřeny. I jakýkoli přítel. Viděl jsem sám sebe, jak stojím před rozzuřeným davem, čelem k popravčí četě, jak pláču neštěstím, které nemůže pochopit, a odpouštím! - Jako Johanka z Arku! - "Knězi, profesoři, mistři, mýlíte se, když mne předáváte spravedlnosti. Já jsem nikdy nepatřil k tomu lidu; nikdy jsem nebyl křesťanem; pocházím z rasy, která zpívala při mučení; nerozumím zákonům; nemám smysl pro morálku, jsem zvíře: vy se mýlíte."
    Ano, mám oči zavřené před vaším světlem. Jsem zvíře, černoch. Ale mohu být spasen. Vy jste falešní černoši, vy maniaci, zběsilci, lakomci. Obchodníku, ty jsi černoch; úředníku, ty jsi černoch; generále, ty jsi černoch; císaři, ty stará prašivino, ty jsi černoch; napil ses nápoje propašovaného z dílny Satanovy. - Tento lid je inspirovaný horečkou a rakovinou. Chromci a starci jsou tak ctihodní, že žádají, aby byli uvařeni. - Nejmoudřejší je opustit tento kontinent, kde šílenství číhá, až bude moci dodat rukojmí pro ty ubožáky. Vstupuji do pravého království dětí Chámových.
    Znám ještě přírodu? A sebe? - Už žádné řeči. Pohřbívám mrtvé ve svých útrobách. Skřeky, buben, tanec, tanec, tanec! Nevím už dne ani hodiny, kdy se propadnu do nicoty, až se bílí vylodí.
    Hlad, žízeň, skřeky, tanec, tanec, tanec!

    Bílí se vyloďují. Kanón! Je třeba se podrobit křtu, obléci se, pracovat.
    Do srdce mi vstoupila milost. To jsem nečekal!
    Nespáchal jsem nic zlého. Dny mi budou lehké, pokání mi budiž odpuštěno. Nebudu zakoušet trápení duše, která je téměř zmrtvělá vůči dobru, do které stoupá světlo přísné jako pohřební svíce. Osud synka z lepší rodiny, předčasná rakev skrápěná průzračnými slzami. Zhýralství je bezpochyby hloupé, neřest je hloupá; je třeba zbavit se té hniloby. Ale hodiny už nemohou odbíjet pouze hodinu čiré bolesti! Budu jako dítě, unesené, aby si hrálo v ráji a zapomnělo na veškeré neštěstí!
    Rychle! Jsou jiné životy? - Spánek v dostatku je nemožný. Bohatství bylo vždy veřejným statkem. Pouze boží láska přiděluje klíče k vědění. Chápu, že příroda je jen podívaná na dobro. Sbohem chiméry, přeludy, omyly.
    Rozvážný zpěv andělů stoupá ze záchranné lodi: je to boží láska. - Dvě lásky! Mohu zemřít na pozemskou lásku, na oddanost. Zanechal jsem duše, jejichž utrpení se bude prohlubovat s mým odchodem! Vyvolili jste si mne mezi ztroskotanci, a ti, kdo zůstanou, nejsou snad mými přáteli? Zachraňte je!
    Vrátil se mi rozum. Svět je dobrý. Budu žehnat životu. Budu milovat své bratry. To už nejsou dětské sliby. Ani pomyšlení na únik před stářím nebo před smrtí. Bůh mi dává sílu, a já chválím Boha.

    Nuda už není mou láskou. Běsy, zhýralost, šílenství, jejich vzlety a pády všechny znám - veškeré břímě je odloženo. Zvažme rozumně rozsah mé nevinnosti.
    Už bych nebyl schopen žádat úlevný výprask holí. Nemyslím, že bych se byl nalodil na svatbu s Ježíšem Kristem za tchána.
    Nejsem zajatcem svého rozumu. Řekl jsem: Bůh. Chci svobodu spasení: ale jak ji hledat? Marnivé choutky mne opustily. Nemám už potřebu oddanosti ani boží lásky. Nelituji století citlivých srdcí. Každý má svůj rozum, své pohrdání a svou lásku k bližnímu: držím si svoje místo na vrcholku toho andělského žebříku zdravého rozumu.
    Pokud jde o usedlé štěstí, domácí nebo jiné... ne, to nemohu. Jsem příliš rozptýlen, příliš slab. Život rozkvétá prací, stará pravda: pokud jde o mne, můj život dost neváží, vznáší se a pluje nad činností, tím drahým bodem světa.
    Stává se ze mne stará panna, nemám dost odvahy milovat smrt!
    Kdyby mi Bůh udělil nebeský, vzdušný klid, modlitbu - jako staří svatí. - Svatí! Silní! Poustevníci, umělci, jakých už není zapotřebí!
    Věčná fraška! Moje nevinnost by mne rozplakala.
    Život je fraška, kterou hrají všichni.

    Dost! Nastává potrestání. - Na pochod!
    Ach! Plíce žhnou, spánky hučí! Noc se valí mýma očima na tomto slunci! Srdce... údy...
    Kam jdeme? Do boje? Jsem slabý! Ostatní postupují vpřed. Nástroje, zbraně... čas!...
    Pal! Pal na mne! Sem! Nebo se vzdám. - Zbabělci! - Zabiju se! Vrhnu se pod kopyta koní!
    Ach!...
    Zvyknu si.
    Byl by to francouzský život, stezka cti!

Dark

 

  •