Zora
Jean Arthur Rimbaud
Políbil jsem letní zoru.
Na průčelí paláců se ještě nic nehýbalo. Voda byla mrtvá. Tábory
stínů neopouštěly lesní cestu. Já kráčel, probouzeje živá a vlahá vanutí, a kameny hleděly a křídla se
zvedala neslyšně.
První nástrahou na cestě už pokryté čerstvými a bledými výtrysky byla
květina, která mi řekla své jméno.
Zasmál jsem se na ten plavý vodopád, kerý se kadeřil mezi jedlemi: na
stříbřistém vrcholku jsem poznal bohyni.
Tehdy jsem pozvedl jeden závoj po druhém. v aleji, mávaje
pažemi. Na planině, kde jsem ji oznámil kohoutovi. Ve velkém městě unikala mezi zvonicemi a chrámy a
já, utíkaje jako žebrák po pramorových nábřežích, jsem ji pronásledoval.
Nahoře na cestě poblíž vavřínového háje jsem objal její složená křídla
a ucítil trochu její obrovské tělo.Svítání a dítě padly dole v lese.
Když jsem se probudil, bylo poledne.
