Víno hadrářů
Charles Baudelaire

Ve světle lucerny, jež hoří do červena
a v které plamen větrem hasne a sklo stepá -
tam v předměstí, kde jdete blátem bloudíce
a kde se lidstvo bouřně dme jak kvasnice,

spatříte hadráře, jenž jde tu, kýve hlavou,
v zeď jako básník vráží chůzí vrávoravou,
a nedbaje, zda není fízly poslouchán,
své srdce otevírá slavně dokořán.

Zná přísahat i zákony zná vynášeti,
poráží zločince, má soucit pro oběti
a pod baldachýnem, jenž vlaje oblaky,
se všechen zpíjí vlastních ctností zázraky.

Hle, tito lidé, kteří doma spor jen mají stálý,
ubití prací, utrpením zestarali,
ztrhaní, nahrbení tíží hadrů svých,
jež Paříže jim skýtá obrovitý břich,

se vracejí a sudů pach se kol nich šíří -
za nimi přátelé jak z bitev bohatýři,
knír visí jim, jak prapor když vlá roztrhán,
kol plno květin, korouhví a slavobran,

vše vítá je - tot zázrak mohutný je -
a v orgii, jež odevšad se náhle lije
přílivem polnic, slunce, křiku, víření
jdou v slávě ke všem, kdož jsou láskou zmámeni.

Tak je to věru: přes frivolní Humanitu
víno se valí jako Paktol v žhavém třpytu;
tisíců píseň slávou jeho skutků je
a víno dary svými všechněm kraluje.

Kdys v dávném čase Bůh, jsa trápen výčitkami
a chtěje ukryt stesk a hořkost těch, kdož sami
a v tichostí mrou ztraceni - dal spánek jim;
a člověk doplnil jej vínem slunečným.

Dark

 

  •