Cesta
Charles Baudelaire

I.

Pro dítě skloněné nad mapou, nad knížkami
jak jeho dychtění je vesmír bez konce.
Ach, jak je velký svět, když v záři lamp nás mámí,
a jak je maličký svět v naší vzpomínce!

Kdys ráno vyplujeme, mozek ohně plný
a srdce těžké hněvem, plno hoře v něm
a hořké touhy, jdem po táhlém rytmu vlny
své nekonečno houpat v moři konečném:

jedni, kdo z bídné vlasti prchli bez loučení,
a druzí, kolébek svých hrůza, a pak my,
hvězdáři v očích kruté Circe utopení,
jež nebezpečnými nás mučí vůněmi.

Tož aby nebyli změněni ve zvířata,
prostorem, oblohou, světlem se opijí,
až ostrý mráz a žhnoucí slunce mědězlatá
stopu po polibcích pomalu omyjí.

Než pouze ti, kdo jdou, jen aby šli už zase,
cestují vskutku; svým vedeni osudem,
s lehýnkým srdcem, jež balonu podobá se,
dí, aniž vědí proč, vždy znovu to své: jdem!

ti, jejichž touha má tvar oblak větrem hnaných
a sní, jak nováček sní o kanonu rád,
o širých rozkoších, měňavých, nepoznaných,
jimž nikdy lidský duch neuměl jméno dát.

II.

My hrůzo! kroužíme jak vlček nebo koule
v jich poskocích a tanci; vždyť i ve spaní
Zvědavost mučí nás a točí námi v kole
jak Anděl zlý, jenž bičem slunce pohání.

Divná pouť náhody, kde cíl své místo mění,
a nejsa nikde, může zde být jako tam,
kde Člověk odpočinek hledá bez umdlení
a stále jako blázen běží bůhví kam!

Je duše koráb, jenž svou Ikarii hledá;
hlas na můstku zní: "Pozor! Pohleď do dáli!"
Žhoucí a šílený, hlas na stěžni se zvedá:
"To láska... sláva... štěstí!" - Hrome, úskalí!

A každý ostrůvek, jejž hlídka vidí kdesi;
hned Eldorado je slíbené Osudem;
a Obraznost, když už už si zahýřiti chce si.
tam ráno nenajde než útes, a ne zem.

Ó, chudák chimérických zemí věrný ctitel!
Jat má být v okovy či v moře uvržen,
ten plavec ožralý, Amerik objevitel,
jichž odraz tůň moře činí hořčí jen?

Tak starý obejda, šlapaje bědně v blátě,
nos ve vzduchu, si vysní ráje zářící;
zkouzleným okem zří Kapuu planout zlatě
všude, kde hnusný pelech blíká při svíci.

III.

Úžasní poutníci! v svých očích psány máte,
jak moře hlubokých, příběhy dlouhých cest.
Otevřte pamětí svých skříně přebohaté,
podivuhodné šperky z étheru a hvězd.

Bez páry, bez plachet my na cestu chceme vyjet.
Je v našich žalářích tak nudno. Nuže, sem,
na hladkém plátně našich myslí nechme míjet
vzpomínky plaveb svých i s jejich obzorem.

Tož co jste viděli?

IV.

                "Hvězdy na nebes báni;
písčiny viděli jsme, mořská proudění;
a přes otřesy zlé i náhlá ztroskotání
my často, jako zde, jsme byli znuděni.

Nám sláva sluneční a moře fialová,
nám sláva zlatých měst, západů slavný třpyt
neklidnou chtivost v srdci zažíhali znova
do vábného se lesku nebe ponořit.

Ta nejbohatší města, nejskělejší kraje,
nebyly tajemné a svůdné jako ty,
jež staví náhoda, když s oblaky si hraje,
a vždy nás jala touha plná tesknoty.

Požitkem naše touha sílí jen a vzrůstá.
Touho, ty starý strome, jemuž výživnou
je půdou slast, co tvrdne tvoje kůra tlustá,
do slunce zírat blíž se haluze tvé pnou!

Ty strome veliký a nad cypřiše stálý,
což věčně porosteš? - Tož pár črt s nesnází
do vašich žroutských alb jsme, bratři, nasbírali,
jimž krásné zdá se vše, co z dáli přichází.

Modly jsme zdravili, jež sloní chobot měly;
a trůny jiskřící ve šperků nádheře;
paláce pohádkové, jejichž přepych skvělý
by, věřte, zruinoval vaše bankéře;

a šaty skvoucí, jež jsou opojením očí,
a ženy o zubech a nehtech barevných,
a kejklíře, kol nichž had lísavě se točí.."

V.

A dál? Co ještě dál?

VI.

                "Ó mozků dětinných!

Tož abychom to hlavní nenechali stranou,
my zřeli, aniž nás to hledat napadlo,
odshora dolů všude tutéž podívanou,
na nesmrtelný hřích to nudné divadlo.

Hle žena, mrzký rab, jenž ješitný a hloupý
bez smíchu sebe ctí, bez hnusu miluje:
muž, hrubý tyran, prasák hltavý a skoupý,
rab rabův, ve stoce jenž stružkou kalu je;

kat, který hraje si, mučedník, který vzlyká,
a slavnosti, jež krev svou vůní koření,
jed moci znavující vládce násilníka,
národ pod zvěrským jhem, jenž tone v nadšení;

pár náboženství, jež jako to naše věří
a lezou na nebe; a svatí asketi,
již, jako rozkošník se válí v měkkém peří,
v žíních a na hřebech si chtějí hověti;

žvanivé chlubné Lidstvo, geniem svým zpité,
třeštící jako vždy, v šíleném vzplanutí
křičící na Boha v své agonii líté"
´Ó ty mně podobný, můj pane, klnu ti!´

A ti míň pitomí, Šílenství milovníci,
by stádu unikli, jež osud stěsnal kol,
v opia nesmírného klín se vrhající!
- To světa celého je věčný protokol."

VII.

Vědění hořké, které z cest si přinášíme!
V tom světě maličkém svých jednotvárných cest
dnes, včera, zítra, vždy svou vlastní tvář jen zříme:
to hrůzy oáza na poušti nudy jest!

Jít máme? Zůstat? Jsi si, když ti srdce velí;
či zůstaň, můžeš-li. Ten schoulený a skryt,
ten běže uniká bdělému nepříteli.
Toť Čas. Jsou vytrvalci, jako Věčný Žid

či apoštolové, co se nikdy nezastaví
a přec jim nestačí vlaků či lodi let,
když v patách stíhá je ten honec naléhavý
jejž jiní od kolébky zanjí zabíjet.

Až jednou stihne nás a klekne hřbety nám,
dál budem doufat a "Kupředu" volat zas,
jako když pluli jsme kdys do Číny či jinam,
v dál oči upřeny a větru vydán vlas,

po moři Temnot se na dlouhou plavbu dáme
šťastni jak mladý poutník. Zdali slyšíte
ty hlasy čarovné, ty smutné hlasy známé,
jak pějí: "Tudy! Vy kdo jísti toužíte

vonný plod Lotu! Zde je kraj ten, kde se sklízí
zázračné ovoce pro srdce hladová;
pojďte se sladkostí zpít podivnou a cizí
tohoto odpůldne, jež navždy potrvá!"

Už víme po přízvuku, kdo to strašidlo je;
tam naše Pylady k nám pnou svá ramena.
"Pluj, pluj k své Elektře osvěžit srdce svoje!"
dí ta, jíž druhdy jsme líbali kolena.

VII.

Ó Smrti čas je! Vzhůru, starý kapitáne!
Ta zem nás nudí, Smrti! Dej už znamení!
Ať s nebe nebo z moře tma jak inkoust kane,
v nás srdce, které znáš, je plno záření.

Nalej nám svého jedu, by v nás síla vtekla!
My chceme, tak jak oheň v mozku pálí nám,
vrhnout se do jícnu ať Nebe, aťsi Pekla,
až na dno Neznáma, a najít nové tam!


Přeložil Karel Čapek