Zpověď
Charles Baudelaire
Jen jednou jedinkrát, ty krasavice milá,
se vaše paže růžová
v mou paži důvěrně po cestě zavěsila,
což vždy má paměť uchová.
Byl velmi pozdní čas; na nebi luna plála
jak metál právě ražený
a noc se velebně jak řeka rozlévala
na Paříž pohrouženou v sny.
A podél domů v tmách se zpod vrat pro sloužící
soukaly kočky děrami
a s uchem ve střehu se kradly po ulici
jak stíny drahých za námi.
Vtom vám však unikl za mého lichocení,
vzkvetlého v záři luceren,
vám, zvučný nástroji tak bohatého znění,
v kterém se chvěje radost jen,
vám, jako fanfára za třpytivého rána
vždy veselostí zářící,
plačtivý, žalný tón, tón temný jako hrana
a smutně kolísající
jak strašné, nečisté a neduživé dítě,
za které rodina se rdí
a které schovala před všemi lidmi skrytě
do sklepa, kam se nechodí.
Tak, bědný anděli, tak zněl ten tón váš lkavý:
že jista není žádná rěc,
že lidské sobectví, nechť jakkoli se staví,
se vždycky zjeví nakonec,
že krásnou ženou být je těžké živobytí,
že je to práce ošklivá,
cvik chladné baletky, která jen nudu cítí
a příjemně se usmívá,
že dávat na srdce tu může jenom hloupý,
že láska s krásou klamou svět
- až Zapomenutí je hodí do své stoupy
a Věčnosti je vrátí zpět.
Já často vzpomínám té luny zřící s výše,
té tiché noci kouzelné
a toho tajemství v tmě šeptaného tiše
do zpovědnice duše mé.
Překlad Svatopluk Kadlec
