Prokleté ženy
Charles Baudelaire
Jak stádo ležíce na zlatožlutém písku,
k mořskému obzoru zrak točí v zasnění,
a nohy lnoucí blíž a ruce lnoucí v stisku
jsou plny sladkých mdlob a trpkých mrazení;
se srdcem vzníceným svou dlouhou důvěrností,
jdou jedny ke chlumkům, kde zurčí bystřiny,
a šeptajíce si jak děti o věrnosti,
vnikají do houštin a mizí pod stíny;
a druhé, sestersky, v snách sklánějíce hlavu,
kráčejí skalami plnými zjevení,
kde svatý Antonín zřel jako vřelou lávu
dva prsy nachové vřít za pokušení;
a jiné, které v tmách, kde louče poblikují,
tě za svých horeček zvou jako spásný lék
do starých pohanských, dnem opuštěných slují,
ó Bakchu, tišící žal dávných výčitek;
či které skrývají škapulíř na svém těle
a v dlouhých šatech bič, na konci samý suk,
a mísí v lese kdes za noci osamělé
pot božských rozkoší a slzy lítých muk.
Panny a běsové, zrůdy a mučedníci,
velicí duchové, skutečnost tupící,
vy zbožné furie o nekonečnu snící,
hned s bujným veselím, hned s pláčem na líci,
má duše sestoupla do pekel vaší trýzně,
já, sestry, želím vás, tak jako rád vás mám,
pro vaše bolesti a nekončící žízně,
pro urny lásky vždy v tom srdci žhnoucí vám!
Překlad Svatopluk Kadlec
