Vzlétání
Charles Baudelaire
Vysoko nad doly, vysoko nad jezery,
nad lesy, nad moři a nad pohořími,
daleko za sluncem, za kraji prázdnými,
za samým etherem, kde končí hvězdné sféry,
se vlníš, duchu můj, pln hybné jarosti,
jak plavec, který rád se dává proudem nésti,
hlubokou nesmírnost tam brázdíš v mužném štěstí,
s nevylíčitelnou opojnou radostí.
Vzleť nad ty miasmy, ze kterých zhouba dýše,
do vyšších prostorů se rozleť očistit
a jako božský mok pij dlouze jasný svit,
plnící průhledné, jak křišťál čisté výše.
Je šťasten, kdo je s to se z nud a stálých běd,
svou tíhou tlačících mlhavý život k zemi,
velkými, širými, mocnými perutěmi
k těm světlým krajinám svobodně rozletět!
Ten, jehož myšlenky se zrána v šťastném vzletu
tak jako skřivani vstříc nebi vznesou hned,
kdo krouží nad žitím a je s to rozumět
tichému hovoru němých věcí a květů!
Přeložil: Hanuš Jelínek
