Hymna na krásu
Charles Baudelaire

Nebe tě zrodilo, či temných hlubin stíny,
ó Kráso! V očích máš božský i krutý hlad,
směšuješ, zmatená, s dobrými i zlé činy,
a proto možno tě i k vínu přirovnat.

V tvých zracích mísí se skon slunce s jitřní rosou,
jak bouře večeriaí parfémy rozdáváš.
Polibky opíjíš, tvá ústa amforou jsou,
hrdinům zbabělost a slabým sílu dáš.

Jsi pekla zplozenec, či dcera hvězdné matky?
Osud se před tebou s pokorou sklání níž.
Náhodně rozséváš jak radost, tak i zmatky
a ovládajíc vše, ty za nic neručíš.

Když jdeš přes mrtvoly, radost se s děsem bratří.
Z tvých šperků Hrůza je nikoli nejmenší
a Vražda k přívěskům nejradostnějším patří,
když na tvém zápěstí se pyšně roztáčí.

Jsi svící, v níž svou touhu prchavost si hojí
žehnajíc plameni za zhoubu žalostnou,
jako když milenec, skloněn nad kráskou svojí,
mrtvole podoben, laská v ní hrobku svou.

Co na tom záleží, patříš-li peklu, ráji,
že Kráso nesmírná přízrak se z tebe stal,
když úsměv tvůj i zrak mi dveře otvírají
k Neznámu zářnému, které jsem nepoznal.

Satan tě zrodil? Bůh? Jsi Anděl, Zloba věčná?
Co na tom, jestliže tvůj sametový zrak,
tvůj parfém a tvůj jas, královno jedinečná,
na chvíli hrůzný svět vynáší do oblak.


Přeložil Gustav Francl


Dark

 

  •