Had, který tančí
Charles Baudelaire
Nevíš, jak žíznivě mne vábí,
ty chladná, záblesky,
jež tiše jako na hedvábí
na tvojí kůži spí.
Tvé vlasy voní hlubinami -
ty vůně hořké jsou
jak snědá vůně vln, jež mámí
hrou dálky modravou,
a já jsem loď, jež probouzí se,
když ranní vítr jde,
má duše snící plout chce tiše
pod nebe daleké.
Tvé oči, které neprozradí
radosti ani zla,
jak zlaté šperky jsou, v nichž chladí
temný kus železa.
A vidím-li, jak s nonšalancí,
jež nedá pranic znát,
tančíš, tu přijde mi, jak k tanci
by z hole vzpjal se had.
Pod tíhou lenosti se skloní
tvá hlava kamkoli -
jako když něžné mládě sloní
se směšně batolí.
A tělo tvé, když schýleno je,
loď připomíná mi,
jež topí se a rahna svoje
vleče již vlnami.
A onen proud, jenž prudce vzrůstá
z ledovců hlučivých
a naplňuje tvoje ústa
až k břehům zubů tvých,
toť víno tuláckého žití,
jež hořce silné jest,
tekuté nebe, na němž svítí
mé srdce spoustou hvězd.
Přeložil Zdeněk Kalista
