Sluneční paprsky
Paul Verlaine
Sluneční paprsky s jitrem jen málo hřejí
žito a pšenici. Klasy se zimou chvějí.
Pod modrým azurem jen zvolna mizí chlad.
Člověk jde bez cíle, nazdařbůh, jenom snad
sleduje říční tok s bledými květinami,
travnatou pěšinu, olše, jež stojí samy.
Svěží vzduch. Co chvíli pták kolem přesviští
s jahodou v zobáku či s jinou kořistí,
v zrcadle hladiny svůj obrax zůstavuje.
Toť vše.
Zasněný návštěvník však proto tu je,
že procházeje touto čistou krajinou
jeho sen o štěstí se vzbouzí pojednou.
Právě zde dívčinu potkati se mu zdaří,
bělostné zjevení, jež zpívá a jež září,
před nímž se sklání vše a o němž básník sní,
když vyvolává si, se studem za přání,
družku, v níž konečně nalezl blízkou duši,
již v srdci zraněném odedávna jen tuší.
Přeložil Gustav Francl
