Když nazdařbůh
Paul Verlaine
Když nazdařbůh jsme včera hovořili,
mé oči do vašich se lačně vpily.
I vaše oči sledovaly mé
během té rozmluvy, tyk rozmarné.
Pod tíhou banálních těch slov a frází
já ptal se, zda z nich láska neodchází.
Když mluvila jste - o čem, Bůh jen ví,
já hledal v slovech vaše tajemství.
Neboť jak hlas, právě tak oči ženy,
ať radostí či smutkem rozechvěny,
přes obraz teskný nebo veselý,
hlubiny nitra vždycky odhalí.
A právě včera naděje mě zpila.
Srdce se ptá, zda oprávněná byla,
či neuletí-li jak plachý pták.
Tomu tak není, že? Že tomu není tak?
Přeložil Gustav Francl
