Uhodilas mne
Paul Verlaine
Uhodilas mne, to je k smíchu.
Já jsem ti nabil, to trest chce.
Já lituji, ty zlobíš se:
oba dle zvyků svých a hříchů.
Vím, měl jsem zůstat klidně stát
pod přívalem tvých milých facek,
jež ruka tvá zvládá tak hladce,
a po důvodech nepátrat.
Tvým právem a tvou povinností
bylo únavu riskovat
a dále do mne bít a prát,
dokud nebudu mít dosti.
Třebaže - jen se nehněvej -
chci vědět, zda opravdu bylo
zločinem to mé hrozné dílo...
leč znovu do práce se dej,
a můžeš mě bít jako žito,
dáš-li mi potom polibek.
Že ne? Ach, to je špatný vděk.
Copak ti není rvačky líto?
Vždyť zbytečné se býti zdá,
pokračovati v hádce bědné.
Líp hubičku dát, jež si sedne
na tvář a potom na ústa.
Není to lepší, uličnice?
Hned bez vytáček mi to slib!
Platí? Tak smím se osmělit?
Napříště žádné hádky více!
Přeložil Gustav Francl
