Obezřelost
Paul Verlaine
Nedýchej, pojď a sedneme si tu sami dva
pod velikánský strom, kam vánek umřít letí
s povzdechem šelestivým v temnolisté spleti,
již světlo bledé luny něžně objímá.
Bez hnutí, jenom v trávě bloudit očima.
Nemyslit, jenom snít. A už se nezachvěti
prchavým štěstím ani touhou po objetí,
ani když dotkne se nás křídlem soví tma.
I doufat zapomeňme! Mírná, zdrženlivá,
kéž naše duše ještě chvíli dohořívá
v tom tichu a v té klidné smrti červánků.
Utišme uprostřed té noci přání mnohá;
vždyť není dobře rušit z míru, ze spánku
přírodu, krutého a zamlklého boha.
