Auburna
Paul Verlaine
Vlas padající do očí,
jen neznatelné obočí
a pobledlých rtů oblouk tenký,
srdce jen mdlé, leč vřelé dost,
hle, obraz mojí divoženky,
k níž pociťuji oddanost.
Oddanost, hrome, tu přec máš!
Večer mi za ni blaho dáš,
má rusovlásko přívětivá,
když ňadra neseš k posteli,
hrdě vztyčená, jako divá,
jistá si mými pocely.
Vztyčená ňadra pod košilí
svátek čekají každou chvíli
a smyslům volnost dávají
šťastná, že moje rty i ruce
stud kajícnosti neznají
a v hříšné hry se vrhnou prudce.
Polibek rozkoš rozmnoží
na očních víčkách, v podpaží,
naž k hrotům bradavek se snese.
Nato se skloním v pokleku
k žhoucímu houští, jež mi nese
závratný pocit zázraku.
A pyšná, neboť jista je,
že moje tělo zbožňuje
to její, protože se stává,
že po smrti - smrt není zlo -
mé tělo opět z mrtvých vstává,
aby zas znovu zemřelo.
Ano, buď pyšná, závrati má,
že vír tvůj v hlubiny mě jímá.
jsem oběť tvá, já patřím ti.
Valíš mě jako vlna dravá
do pohanského podsvětí.
Ba, nejsi divoženka hravá.
Přeložil Gustav Francl
