Na procházce
Paul Verlaine
Tak štíhlé stromy s bledou oblohou
se smějí našim kostýmům, jež k nim
jen lehce s bezstarostným vzezřením,
s pohybem křídel rozevláty jsou.
A sladký vítr víří bazénem,
sluneční světlo mírní v ulici
stín nízkých lip a umírající
a podivné k nám dopadá až sem.
My, podvodníci, koketky a v nás
ta křehká srdce, přísah zbaveni
se hezky dáme do rozprávění
a milenci své milé škádlí zas,
ty, jejichž ruce lehce dovedou
pohlavek časem neznatelně dát
a za polibek prstů potrestat,
a protože to všechno vlastně jsou
jen přemrštěné hrubosti, jsme tím
pak potrestáni v chladných pohledech,
jež kontrastují brzy v ústech
s úšklebkem náhle dosti laskavým.
