Sentimentální rozhovor
Paul Verlaine
Přes pustý park, až na kost prokřehlý,
znenadání dva stíny přeběhly.
Mrtvýma očima si na rtech visí
a stěží slyšet je, co říkají si.
V parku, jenž byl až na kost prokřehlý,
křísil pár přízraků čas odlehlý.
- Připomínáš si ono dávné ráno,
kdy jsem tě tudy vedl? - Ne; ty ano?
- Což nevídáš mě v snách? A nehyne
tvé srdce steskem po mém srdci? - Ne.
- Zmíral jsem slastí, když se v touze zbožné
spojily mé rty s tvými! - To je možné.
- Ten modrý obzor! A těch nadějí!
- Naděje prchly do tmy raději.
Tak dál se brali pod starými tisy
a noc jen slyšela, co říkali si.
