Přání
Paul Verlaine
Ach, kde ty květy jsou! Kde milenky mé dávné!
Zlatý vlas, jemná pleť, zrak barvy fialy
a vůně mladých těl, jež provokovaly
bázlivé doteky z něžnosti utkávané.
Z her šťastně nevinných nezbyly pro mně žádné.
Běda, všechno je pryč! Tmy zimní pobraly
jaro mých tesklivin a neponechaly,
leč smutek nechuti a odkaz nudy zrádné.
Takže jsem nyní sám, sám v smutku ponořen,
marný a zoufalý jak starý lidský kmen,
ubohý sirotek, jenž ani sestru nemá.
Ó ženo, blažící svou láskou hřejivou,
sladká i zasněná a nikdy rozhněvaná,
která jsi líbala, jak děcku, hlavu mou!
Překlad Gustav Francl
